Sláva nazdar výletu

Poté, co jsme v pátek večer projeli kolem calaiského přístavu, stanového tábora uprchlíků (?) a zaparkovali před hotelem Holiday Inn, profackoval nás při výstupu z auta vítr s vůní moře. Povečeřeli jsme v hotelové restauraci (což byla velká chyba a nikomu bych to nedoporučovala zkoušet), dali si koupel a do postele se odpotáceli skoro v jedenáct, aby nás v půl šesté z ní zase vytáhl budík. Noční recepční byl velmi milý a děkoval a loučil se s námi česky, z čehož jsme byli velmi v šoku :) Ocenili jsme, že jsme auto našli v nedotčeném stavu tam, kde jsme ho večer zaparkovali (nedaleké stanové městečko místních Siouxů v nás totiž moc důvěry nevzbuzovalo) a vyrazili do přístavu. Francouzský celník na nás ihned začal mluvit anglicky, vyžádal si, abychom mu ukázali obsah kufru, a zkontroloval nám pasy, jestli jsou pravé. Když mi je okénkem spolujezdce podával, popřál nám česky šťastnou cestu, načež jsme nejprve užasli, že to umí česky, a pak jsem mu francouzsky poděkovala a popřála hezký den, což zase přimělo k úžasu jeho. Podivil se, jak to, že umím francouzsky, a tázal se, jestli jsem se to učila ve škole. Když jsem přikývla, otázal se nevěřícně: “V České republice?!”

Poté naše pasy putovaly ještě do rukou anglického celníka, který nás už poslal do řady čekajících na trajekt. Skupinka vytlemených Belgičanů ve středním věku, kteří stáli před námi, si dávala sváču a poklidně si chrochtala nějakým příšerným jazykem, z něhož jediné slovo, kterému jsem rozuměla, bylo něco, co znělo jako “selfie”.

Bohužel, viditelnost byla ten den dost mizerná, takže jsme na doverské bílé útesy viděli až posledních pár minut cesty, a za chvilku už nás zřízenci honili do aut a ven z lodi. Jakmile jsme vyjeli na pevninu, oba jsme se smáli jako blázni tomu, že jedeme v protisměru a že proti mně na sedadle spolujezdce jezdí auta.

Myslela jsem, že se někde za Londýnem vystřídáme a ani já neujdu řízení nalevo, ale I. tvrdil, že si zvyknul rychle a řízení mu nevadí, takže zůstal za volantem celou cestu. Po pár hodinách jsme minuli i Birmingham a pomalu se blížili k Walesu.

Víte, jak poznáte, že jste ve Walesu? Kromě dvoujazyčných dopravních značek je to celkem jasně viditelné na první pohled – všude jsou ovce. Ovce nalevo, ovce napravo, ovce u silnice i na kopci, dokonce i horské ovce, které snad musí být křížené s kamzíky, protože jinak by se na tak strmém svahu nemohly udržet. Ovce, ovce, ovce a ovce. A k tomu malebně zelená travička a klikatící se silničky. Slintala jsem asi posledních 80 kilometrů cesty a kochala se, seč mi síly stačily.

A pak už jsem konečně začala poznávat místní názvy – přiblížili jsme se k našemu dočasnému bydlišti, Llanrwstu. Protože jsme ale domek měli přebírat až ve čtyři odpoledne a byla teprve jedna, zastavili jsme se ještě v nedalekém Betws-y-Coed, kde jsme si dali velšské burgery v restauraci, prošli se městečkem, koupili nějaké zásoby a natankovali. Snaha sehnat taky předplacenou SIMkartu na internet ale selhala, obdrželi jsme však rozkošný kulturní šok, když jsme zjistili, že jsme oba až moc zvyklí na americkou angličtinu a s tou velšskou si moc nevíme rady. Ono když na vás prodavačka v obchodě místo [dů jů vont e beg?] vychrlí [do jo vonabák?], je to holt trošku nezvyk, žejo. A tak jsme radši vyrazili do Llanrwstu, najít místo, kde budeme týden přespávat. Domek, který jsme si pronajali, je cca 500 metrů od konce vesnice, a je prostě nádherný.

Zaparkovali jsme, vynosili věci z auta, trochu si odpočali, a protože bylo celý den nádherně a svítilo slunce, vyrazili jsme si ještě navečer trochu prohlédnout samotný Llanrwst.

Bohužel, Wales je na tom co se týče mobilního datového pokrytí ještě zoufaleji než Česká republika, takže jsem večer zjistila, že v domku mám místy jednu tečku mobilního signálu (od tří různých střídajících se operátorů), sem tam mi problikne 3G (a stačí zmizet dřív, než stihnu cokoliv načíst či odeslat), tu a tam problikne Edge, ale zpravidla mi telefon zobrazuje spíš smutnou hlášku Žádná služba. A tak jsem se s pravidelným blogováním/instagramováním radši rovnou rozloučila, takže se omlouvám za případné delší mlčení ;)